Kintera původně uvažoval o tom, že by sochu Public Jukebox umístil do těžko přístupného rybářského městečka Siglufjörður na severu Islandu, kde kdysi žily tisíce lidí díky vodám bohatým na sledě. Z dříve prosperujícího letiště zůstala popraskaná betonová plocha prorůstající špičatou trávou a zbytky architektury vydané napospas přírodě divokého severského fjordu. "Nadchla mě představa, že by lidé museli projít skrze neznačené cesty přes louky a bažiny, pod vysokými skálami a následně by si sedli na břeh ke studeným vodám Norského moře a pustili si například Space Oddity," říká Kintera.

Z umístění skulptury na Islandu nakonec sešlo, své stálé místo však přeci jen našla. O pár tisíc kilometrů dále, na louce u lesa v sedlčanské krajině nedaleko středočeské vesničky Hrachov. "Najít pro Jukebox stálé místo v přírodě nám přišlo od počátku jeho vzniku jako nejlepší nápad. Public Jukebox už svojí podstatou jakéhosi koncentrátu kultury ostře kontrastuje s odlišnou povahou krajiny a přírody. Stoje na louce u lesa působí šaramantně nepatřičným dojmem. Umí být hlučný i naštvaný, stejně tak melancholický až mystický, dokáže přivolat déšť a bouřku," přibližuje Kintera.

Stačí si jen vybrat číslo jedné ze sta skladeb, zmáčknout tlačítko "play" a poté se rozezní vybraná nahrávka. Playlist je opravdu bohatý. Vybírat lze od severského speed metalu přes zrychlené spirituální mantry, zpomalené evergreeny, poezii, pozpátku přehrávané suity až po skladbu 4:33 od Johna Cage, kde stěžejní partii hraje právě ticho, které v případě Public Jukeboxu přenechává part okolní přírodě. Tato hudební nabídka zdárně narušuje ustálenou atmosféru rurálního prostoru a vyzývá diváka k aktivní spoluúčasti. Staví ho před široké dilema volby, jak ovlivnit atmosféru krajiny, a zároveň rozbíjí zažitou představu o soše ve veřejném prostoru.